Otevřela jsem internet a vyskočila na mě informace, o kterou jsem na Štěpána rozhodně nestála. Saddám Husajn do třiceti dnů zemře. Popraví ho. Přesněji: zabijou. Bylo to jasné už dávno, ale stejně se mi na chvíli zastavilo srdce, jako když se něčeho strašně leknu. Tenhle pocit mám vždycky, když se dočtu o popravách ve Spojených státech, a přemýšlím, jací musí být ti lidé, kteří si tohle vezmou na triko.
Nemám v úmyslu argumentovat klišé moudry o tom, že Husajnova smrt už nikomu život nevrátí, nechci ani vyhrožovat, že po jeho popravě může být hůř. Nezajímá mě, jestli by pro odsouzeného nebylo větším utrpením doživotí – v tomhle případě těžko, důsledky jeho činů ho pravděpodobně nedojímají. Argumenty a rozumové úvahy podle mě do diskusí o trestu smrti nepatří. Vím jenom, ne, spíš cítím, že trest smrti je vražda, ze které je mi o to hůř, že spoustě lidí dělá radost. Podle nich je spravedlivá, udržuje rovnováhu mezi vinou a trestem. Budiž. Mně je z toho slabo a cítím se bezmocná.
Mohla bych si myslet, že emocionální zmatky, do kterých mě informace o legálních vraždách uvrhají, souvisí s mým zázemím v křesťanské kultuře. Nemůžu a nechci se odpoutat od některých principů desatera, které jsou ve mně navzdory ateismu zažrané. Jenže…i když nejsem zvláštní zastánkyní výzkumů veřejného mínění a o jejich vypovídací hodnotě si myslím své, co potom znamenají ta čísla, podle nichž 82 procent Američanů a více než 50 procent Britů, Němců, Francouzů nebo Španělů Husajnovu popravu vítá?
Možná že padesát procent není moc. A možná jsem jenom slaboška, která si myslí, že nemá za žádných okolností právo zabít člověka. Zřejmě je to jen nějaký vnitřní iracionální imperativ. Pokaždé si ale vzpomenu na jednoho francouzského lektora, který na otázku, jestli mají ve Francii trest smrti, pobouřeně odpověděl: "Blázníte?! Samozřejmě že ne! My přece nejsme žádní barbaři!" Taky to asi bral dost emocionálně.