Reklama
 
Blog | Lenka Vochocová

Nezlomná sláva venkovského kina

Je mu čtyřiasedmdesát a se svým kinem žije od narození. Čtyřicet let je jeho vedoucím, promítačem, pokladním a správcem v jedné osobě.

To kino z minulých časů jsme objevili vlastně náhodou. Hledali jsme místo pro natočení festivalové znělky v retro stylu a to, co jsme našli, nebylo nutné stylizovat ani trochu. Je to jednopatrová budova s šikmou střechou, starou zelenou pumpou na travnatém plácku před kinem, s omšelým nápisem "Širokoúhlé kino" a rozpadající se dřevěnou nástěnkou. Do interiéru lákají barevné tváře sovětských hereček a herců, výstavka o protinacistickém odboji a kresby dětí z místní mateřské školy. Místo luxusních toalet dvě latríny pro dámy a dvě pro pány, pro ně ještě jako přídavek vybetonované místo s kanálkem v podlaze. Takové záchody prý najdete i v pařížském metru.

Vitální vedoucí kina, který je zároveň promítačem ("to jsem zdědil po tátovi"), pokladním ("no, těch pár lístků tu vždycky prodám") a správcem budovy, objížděl celý den kolem na bicyklu, k pumpě nám připravil umyvadlo s teplou vodou a mýdlem a zvědavě pozoroval, co se to v jeho kanceláři děje. Hraje už jenom jednou týdně, v neděli, v zimě od půl čtvrté, v létě o dvě hodiny později, vstupenka je za třicet. Za film zaplatí obec od tisícovky do tisíce pěti set korun, prý podle atraktivnosti díla. Do kina chodí "patnáct, deset, dvacet…i pětadvacet lidí". Míst k sezení tu je 234 – "dva, tři, čtyři, to si budete dobře pamatovat", směje se pán, který ještě nedávno vozil filmy na řidítkách kola z místního nádraží. Teď mu je už dodává pošta až do domu, prý je neuvěřitelná výhoda, když vedoucí kina bydlí nedaleko. Když přijde pět lidí, zaplatí se kinu alespoň doprava filmů. "Lístek ale nemůže stát víc, to by sem pak už nepřišla ani ta mládež."

Pan A. už hrál i pro jednoho diváka. "Budova je obecní, vytopit to stejně musíte, za film už jsme zaplatili a mně by ho chudáka bylo líto. Když sem šel až ze sousední obce, chce ten film asi vidět. Nemůžu ho přece poslat domů. Vždyť bych mu zkazil odpoledne." Podobně začali uvažovat asi i v některých pražských kinech. Naposledy jsme v jednom takovém, které poetikou tomuhle vesnickému šlape na paty, seděli čtyři. Hrálo se. "No, vemte si, že by vám ten film nepromítli…to už byste pak třeba nepřišli nikdy," vysvětluje filmový fanoušek a chválí obec za to, že si kino vydržuje, i když ví, že na něm nikdy nic nevydělá. Je to ale místní kulturní centrum a možná se bude i rekonstruovat – jen co se opraví jídelna ve škole, aby odpovídala evropským parametrům.

Reklama