"Pokud se projekt podaří, vznikne zde nový zajímavý prostor pro
veřejnou debatu, který navíc možná zrovnoprávní vztah čtenář – médium," napsali mi z Respektu a znělo to lichotivě. Chtějí prý dát hlas lidem, jejichž pohled je pozoruhodný a unikátní a přitom byl doposud opomíjený.
Ta nabídka mě zaujala, museli to čekat. Byla nabitá koncepty, které by nadchly nejednu mediální teoretičku: veřejná debata, vztah čtenář/ka – médium, hlasy s přístupem, marginalizovaní do médií. Už jsem se chtěla omluvit, že na tenhle zajímavý projekt bohužel asi nebudu mít čas, ale dočetla jsem text do konce: "Máme zatím nějak nehezky velký podíl pánů…" Šest žen na dvacet čtyři mužů. To je vlastně docela pěkný výsledek pro jednu malou veřejnou sféru. Jiné, větší jsou na tom i hůř.
Napsali mi, že vůbec netuší, jak k tomu došlo. Byli mi sympatičtí, že je ten nepoměr znepokojuje, tak jsem navrhla pár nepříjemných teorií, které většina společnosti označuje za radikální. Vůbec se nezlobili. Chvíli chtěli tvrdit, že oslovili žen tak akorát, ale málo jich souhlasilo, takže jsou nevinní. Nakonec ale přiznali, že oslovených žen byla sotva čtvrtina. Prý je to ostuda, řekli, a jeden z nich se označil za feministu. Statečný muž! Řekla jsem ANO a vnutila jim ještě kontakt na svoji kamarádku, jistě zajímavou potenciální bloggerku. Ten projekt se mi zalíbil a rozhodla jsem se zachránit ho od špatné pověsti. Už Habermase za jeho pojetí veřejné sféry jako domény bílých mužů ze střední třídy chválil málokdo.
Pořád se ale trochu bojím, aby do téhle plánované veřejné debaty znovu nevstupovali jen ti, kteří svůj hlas dokáží v médiích prosadit i bez projektů. Znám pár pozoruhodných a unikátních lidí, kteří se musí hodně snažit, aby je vůbec někdo poslouchal tváří v tvář. Usilovat o své místo v médiích je ani nenapadne. Těším se, že tyhle internetové zápisníky "pro zajímavé lidi a čtenáře" posunou hranice pozoruhodnosti, unikátnosti a zajímavosti o kus dál. Docela bych nám to přála.