Po chvíli už zase mluvil. Ukázali jsme mu několikrát "ty mluvíš" a on se rozesmál, že to vzdává. Šel k oknu a ukázal, že si můžeme povídat přes sklo. Učíme se v přízemí. Pak ho neuslyšíme a bude jasné, jestli umíme číst ruce. Prý se to skvěle hodí, když se loučíte s někým, kdo třeba právě odjíždí tramvají nebo metrem. Jinak než přes sklo to nepůjde, na mluvení je tak zvyklý, že při znakování může mlčet, jenom když se moc soustředí. Chvíli to zkusil a dozvěděli jsme se, že s dnešními neslyšícími dětmi je to těžké. "Znají hrozně málo slov, vůbec nemluví. Řeč je pro ně trápení a neslyšící rodiče nemají motivaci posílat děti, aby se učily česky."
S češtinou je to vůbec složité. Neslyšící jsou opravdu jazykovou menšinou, protože dobře česky umí jen někteří z nich. Náš lektor prý denně čte noviny a celkem všemu rozumí, ale psát je pro něj těžké. Je to poznat i z řeči. Zato lektorka mluví skvěle a když něco píše na tabuli, její slovosled je v pořádku. Přepadla mě v tramvaji, kterou po kurzu doběhla na poslední chvíli. Přepadla…vlastně mě oslovila, ale po svém, ve stylu neslyšících. Vběhla do tramvaje, a protože jsem stála zády k ní, prostě mě ještě v pohybu praštila do ramene. Dalo se to snést. Uklidila jsem knížku, abych měla volné ruce, a začaly jsme si povídat o neslyšících a jejich jazycích.
My se učíme znakovanou češtinu. Respektuje slovosled češtiny, má bohatou zásobu znaků, při znakování se artikuluje a odezírá. Znakovaná čeština má usnadnit komunikaci neslyšících se slyšícími. Tak nám to vysvětlují. Neslyšící mezi sebou ale většinou mluví znakovým jazykem. Ten má prý svoji vlastní gramatiku, místo artikulace českých slov vydatně využívá mimiky a znaky doprovází různými polohami rtů jako při vyslovování hlásek nebo třeba při vyfukování vzduchu. Ty dvě školy se nemají moc rády.
Neslyšících je prý v Praze patnáct set, v celé republice asi třicet tisíc. Dvě pražské školy se vzájemně pomlouvají a každá prosazuje výuku jiného typu znakové řeči. Kromě toho je málo slov, pro která by existoval jen jediný znak – každý neslyšící si znakuje podle svého, podle toho, jestli je z Plzně, Brna, z Prahy či Ostravy, starší nebo mladý, konzervativní nebo in. Když se rozčilujeme, že se nedokážou sjednotit a pletou nám hlavu, usadí nás, že my přece taky mluvíme po svém. Mají pravdu. "Mě tyhle pomluvy moc nezajímají," ukázala mi lektorka. "Znakovaná čeština je dobrá v tom, že má hodně slov, znakový jazyk je zase pro neslyšící srozumitelnější, protože má specifickou gramatiku, kterou líp chápou. Já učím tak, že propojuju metodiku obou jazyků. To mě baví."
Oblíbila jsem si ji. Mám radost, že jí rozumím a můžeme si povídat, jako by to bylo úplně samozřejmé. Netváří se a neříká, tak jako někteří neslyšící, že jsem neschopná, hloupá a méněcenná, protože slyším. Naopak se sama češtinu celý život učí a je to na ní poznat. Každá podle svých možností zvládáme přirozený kód té druhé, mluvíme na sebe něčím mezi jejím a mým jazykem, tedy zřejmě znakovanou češtinou kombinovanou se znakovým jazykem, a řekneme si v podstatě cokoli. Těším se, že si jednou otevře vlastní školu znakové řeči pro slyšící a vypálí rybník všem, kteří se soustředí víc na vlastní prestiž a výjimečnost než na to, abychom se vzájemně dorozuměli.