Nepřišel na schůzku, kterou jsme si domluvili speciálně kvůli němu. Čekali jsme na něj čtyři, dvě z nás odešly dřív z konference, aby to stihly. Dorazil za hodinu s úsměvem – rozhodl se, že půjde na autogramiádu, to přece musíme pochopit. Když jsme mu důrazně vysvětlili, že tohle už se nesmí opakovat, pokud s námi chce dál spolupracovat, rozbrečel se. Po chvíli začal vyhrožovat, že to vzdá. Za hodinu už byla na programu sebevražda.
Za týden mi zavolal jeho opatrovník. Prý utratil celý důchod během jediného dne, bůhví za co, domů přinesl jenom pár kazet s Krtečkem. To není infantilní záliba, spíš jeho profesionální zájem. Jenže si měl z důchodu koupit boty a zaplatit dluh v potravinách. Nic z toho neudělal. "Dejte mu pěkný kapky," požádal mě opatrovník, "ono na něj vůbec nic neplatí." Když mu dáme kapky, bude brečet a vyhrožovat sebelikvidací. To zvládneme. Horší je, že ten den už nic neudělá, a přitom by měl, jestli chce stihnout premiéru.
Jeho nezodpovědný přístup vůbec není ojedinělý. Lidi, kteří ve škole zrovna nevynikali, hůř se orientují v okolním světě a zabere jim víc času, než se naučí nové věci, mají spoustu zlozvyků, které jim snad ze všeho nejvíc komplikují úsilí žít jako ostatní – pokud možno samostatně nebo s určitou mírou asistence rozhodovat o vlastním životě. Po většině z nich celý život nikdo nic nechtěl, nic nemuseli, o ničem nerozhodovali, všechno se dělo bez jejich vůle, okolí k nim přistupovalo jako k malým dětem.
Jednoho mladíka z našich tvůrčích dílen jsem požádala, jestli by mi po cestě nepomohl s technikou, kterou jsem byla ověšená. Hodil si na rameno stativ, ušel dvacet metrů, řekl "těžký" a stativ mi podal zpátky. Váží nejmíň o třicet kilo víc než já, je to dospělý muž při těle. A lenoch. Rozhodně v tom není sám. Další dívka dorazila s asistentkou a tvářila se zničeně. Vzdychala a upírala na mě vyčítavý pohled. "Je to sem teda pěkně z ruky," oznámila mi.
Tihle lidi nejsou děti. Rádi se tak chovají, protože jim to zatím vycházelo a je to tak samozřejmě pohodlnější. Být samostatní, to není jen tak. Člověk musí přijmout taky odpovědnost za to, co dělá, a to někdy bolí téměř fyzicky. Většinou na to ale přistoupí a zodpovědný přístup k životu trénují, vyplatí se jim to. Jen je pro ně pořád lákavé čas od času zneužít toho, že jim druzí rádi cokoli prominou a všechno za ně zařídí. My to neděláme, máme je totiž rádi. Vlastně bychom se tak shovívavě a pečovatelsky nechovali ani k dětem. Hyperprotektivita ještě nikdy nikomu neprospěla.